Stopou toulavou už aj na Slovensku!
Pred pár rokmi vyšli dva diely knižky s pútavými príbehmi o trampskej výbave a živote s ňou. Autorom je Fredy, člen T.O. Paběrky a kapely Podobni zvěri. Ilustroval Miki Ryvola. Doslov napísal Miloslav Nevrlý – Náčelník, ktorého tvorbu netreba osobitne predstavovať.
Prvý diel je už dávno beznádejne vypredaný a tak vlani Fredy prvý diel upravil, doplnil, rozšíril a vydal. Aktuálne ju do svojho portfólia zaradila sieť kníhkupectiev Artforum a je už pohodlne dostupná aj na Slovensku. (Kamarátom v Čechách odporúčame objednávať cez vydavateľstvo alebo v sieti knihkupectví Luxor. Prvé vydanie aj druhého dielu je dostupné cez e-obchodík trampského magazínu.)
Prikladáme Fredyho príhovor k vám, budúcim čitateľom, niekoľko Mikiho ilustrácií a na záver aj krátku ukážku.
Kamarádky a kamarádi,
mnozí z vás už znají knížku Stopou toulavou, vydanou a dodávanou Tonym z Avalonu. Přednedávnem jsme se s Mikim Ryvolou dohodli, že ji prostřednictvím malého rodinného nakladatelství Klika vydáme znova, aby se dostala mezi širší okruh trampů a spřízněných duší.
Vypráví se v ní o různých součástech trampské výbavy, používaných od dávnějších dob až dodnes. Nejen o celtách, dekách, spacích pytlích, stanech a přístřešcích, ale třeba také o oblíbených nádobách a o baterkách. Ani zdaleka nejde o nějaký suchý technický popis. Píšu o nejrůznějších příhodách, které se odehrály na pěších a vodních vandrech, na cyklistických a lyžařských výpravách nebo i při silvestrovských oslavách. Skoro padesát Mikiho kreseb jistě nikoho nezarmoutí. V příloze můžete najít jejich ukázku.
Tiskárně jsme museli zaplatit nemálo peněz, ani se neptejte kolik. O své si řeknou i knihkupci a distributoři. Byli bychom samozřejmě rádi, kdyby se nám vložené peníze časem vrátily. Dejte prosím o vydání naší trampské knížky vědět svým kamarádům a známým; těm s kterými dosud jezdíte i těm, které už vídáte jen občas. Podle vašeho uvážení možná i paďourům, ať se o trampingu něco dozví.
AHOJ! Fredy Schubert
za pochopení DĚKUJE i Miki Ryvola
HOLÁ ZEM STAČÍ MI K MÝMU SPANÍ
… zpíval si kovboj, který ve známé písničce Honzy Vyčítala vstával už za svítání. Také nám holá zem dost dlouho stačila. A také my jsme někdy vstávali už za svítání. Ne proto, že by nás čekala fůra dřiny jako toho kovboje, ale holá zem nejen v zimě, ale občas i v létě dost studila, potvora. A tak jsme si říkali, že ten jezdec plání asi honil stáda někde dole u mexické hranice, tam kde rozpálená prérie nestačí přes noc vystydnout. Nebo už nejezdí vůbec nikam, sedí na verandě v houpací židli a místo toho, aby si lil vvhisku do hrdla, natírá si s ní ztuhlé klouby.
Brzo jsme zjistili, že ubohá stará celta, jen tak rozprostřená přímo na zemi, odspodu nijak moc nehřeje. Ani v létě, a natožpak v zimě. Začali jsme celtu podkládat vším možným a nemožným. Už nevím, kde jsem získal krátký kus lehkého, snad knihařského voskovaného plátna. Dost brzo se prodřelo, ale i potom jsem ho ze setrvačnosti hned tak nedokázal vyřadit ze své trampské výbavy.
Seno nebývá pokaždé při ruce. A jenom výjimečně se nám cestou od vsi připletly na poli do cesty balíky slisované slámy, viď, Pete Kide. Kapesní nůž nenahradí mačetu. Ještě teď s ním čas od času kosím suchou trávu, nebo v lepším případě rákos, a kamarádi nad mým počínáním asi kroutí hlavou. Je to ale pořád ještě lepší, než sypat na holou zem hrstičky suchého listí.
Není nad chvojí. Tam, kde kousek od kempu leží padlé smrky, není o čem přemýšlet. Snad jenom o tom, jestli se nechystají spadnout i ty stromy, pod kterými jsme si na chvojí ustlali. Ale co když někde na dohled od kempu žádný padlý smrk neleží? Jestli lámat, nebo nelámat chvojí ze živých stromů, o tom by se nechalo dlouho debatovat. V Karpatských hrách, jedné z našich kultovních knih, je napsáno: „Smrkové lože v řídkých českých lesích – škubání posledních štětin starému muži.“ Naše lesy opravdu jsou spíš tím pelichajícím starcem než dívkou s hustou hřívou vlasů, ke které Miloslav Nevrlý alias Náčelník přirovnal lesy karpatské. Kromě toho chvojí někde roste zatraceně vysoko, až nahoře v korunách, kam trampská ruka nedosáhne.
A také se čas od času stane, že soumrak zastihne osadu v hloubi beznadějně listnatého lesa. Široko daleko neční k nebi žádný spanilý jehličnan. To se pak někteří kamarádi tváří otráveně a neodpustí si poznamenat: „Hm, tady by se líbilo Pepkovi námořníkovi!“ Pro některé trampy není totiž sebekrásnější listnatý les ničím jiným než „špenátem“. A špenát je zeleninou, kterou měl Pepek ze všech pokrmů nejraději.
Na úpatí Silické planiny Jihoslovenského krasu jsme kdysi nenašli ani ty listnaté stromy, jen velice skromné křoví. Nechtělo se mi ustlat si na vrstvě mokrého sněhu, ani na neméně mokré zemi. Vytvořil jsem jakýs takýs rošt z mizerných slabých klacků, a abych ho vyztužil, položil jsem na něj pěkně po délce své dvě lyže. Snad mě ani moc netlačily, po dlouhé cestě jsem rychle usnul.
Nocování v nejrůznějších chatrčích a tuláckých útulcích budou v této knížce věnovány celé tři kapitoly, neuškodí ale už teď podotknout, že na rozdíl od holé země vůbec nestudí holé dřevo; možná dokonce trochu hřeje. O prkenných i parketových podlahách venkovských hospod by mohli vyprávět zasvěcenější, jenže proč se nepřiznat. Několikrát za život se ani mně a mým kamarádům nechtělo vyrazit do deště, zvlášť když s námi třeba byly děti a paní hostinská měla slitování. Svůj půvab měl nocleh v sále, ve kterém byly ještě na pódiu rozestavěny roztomilé kulisy hry o Karkulce a vlkovi. Podařilo se mi tehdy zabrat si jeden smrček z překližky a přespat mezi papírovými muchomůrkami v pohádkovém lese.
Dočista jiná byla strohá velká místnost kterési větší restaurace. Venku nečas, noc na krku, a my jsme byli posledními hosty. Personál už se těšil, až za námi zaklapnou dveře. Nám se ale ven nechtělo, čerti se tam ženili. Dostali jsme nápad. Šli jsme zaplatit a předstírali, že už odcházíme. Nebylo nás víc než tři nebo čtyři. Nenápadně jsme se vrátili do sálu a svinuli se pod stoly na židle překryté dlouhými ubrusy. Za chvíli přišel číšník, rozhlédl se po prázdné místnosti a zhasl. Leželi jsme nepohnutě, dokud nezarachotil klíč ve venkovních dveřích. A pro jistotu ještě i čtvrt hodiny potom. Ráno jsme dlouho neokouněli, otevřeli jedno z oken a vyskočili ven.
Vraťme se raději zpátky do přírody. Velkou vymožeností šedesátých let se zdála být hamaka. Už si nevzpomenu, na kterém z brdských campů jsem ji zahlédl poprvé. Jeden z trempířů neseděl u ohně, ale pyšně se rozvaloval v síti, zavěšené mezi dvěma stromy. Dával najevo, že upřímně lituje každého, kdo bude nocovat na studené vlhké zemi. Jeho kamarádům nezbývalo nic jiného, než brnkat na napnuté provazy a pohrávat si se svými noži; zkrátka nedopřát majiteli hamaky ani chvíli klidu. Ten se opravdu často probudil dřív, než by si přál, ať už v půli noci nebo za svítání. Snadno se našel někdo, kdo nebyl líný rozvázat sebezašmodrchanější uzel a dopřát kamarádovi rychlý návrat na zem.
Snad by si časem každý druhý tramp pořídil hamaku, snad by strhávání sítě začalo být považováno za hloupý žert. Brzy se ale zjistilo, že i když se síť pořádně napne, i když se třeba doplní dvěma výztuhami, stejně pořád ještě zůstává až příliš měkkou postelí. Spáč v ní nemůže své tělo pořádně natáhnout; ať chce, nebo nechce, musí spát prohnutý.
Možná se moc nepletu, když teď budu tvrdit, že první opravdu nepropustnou ochranou před provlhnutím odspodu se staly nevelké igelitové podložky, které měly ochránit kočárek nebo postýlku před dětskými čuránky. Později už obchody nabízely nejdřív ošklivý bezbarvý igelit a potom už také pohledově přijatelnější černé tenké fólie v metráži.
Začali jsme také vymýšlet všelijaké „lstivé“ pomůcky. Brněnský trampský muzikant Slim se pochlubil, že cpali korkové špunty do podélných kapsiček dvou sešitých kusů padáku. Nevím jak ostatní, ale já jsem se trochu styděl, když jsem v drogerii žádal mladou prodavačku o molitanovou podložku pod kojence. Pak někdo vytáhl z torny senzační bublinkový igelit, nebo dokonce jakousi zázračnou stříbrolesklou rohož. Dodnes na ni mnozí nedají dopustit.
V devadesátých létech se potom objevily takzvané karimatky, pěnové podložky. Velice lehké a na rozdíl od molitanu k vodě netečné.Také už jste se ve vlaku tiskli ke stěně, když kolem vás proudili malí skautíci nebo všemožní putovníci s nestvůrnými vaky, ze kterých nahoře přečníval tlustý, půl metru dlouhý válec karimatky? Vždycky nad tím kroutíme hlavou, někdy i tiše reptáme. Jen Káča vesele pokřikuje: „Ááá, kladeči linolea jsou tady!“
Než jsem přišel na to, jak tuhle jinak bezvadnou podložku šikovně zmenšit, Bidlo už to mělo dávno vymyšleno. Rozřízl ji vejpůl a obě poloviny pak ještě po délce zúžil na dvoutřetinovou šířku. Tím získal dva malé obdélníky, a když slepil zbývající dva proužky kobercovou lepenkou, měl ještě třetí. Podstatně menší karimatku už lehce stočil do torny.
Nezapírám, z té uzoučké podložky jsem se často skulil a vzbudil se na holé zemi. Teď už karimatku nezužuji na dvě třetiny, ale jenom o kousek. Karimatka zkrácená na polovinu je sotva metr dlouhá, a tak ji pod nohama nastavuji rozloženou úeskou. V zimě, nebo když země není zrovna suchá, hledám, čím vším se ještě podložit. Není-li poblíž padlý smrk s ještě zeleným chvojím, poslouží třeba i suché rákosí nebo ledacos. Myslím, že už jsem se v nouzi podkládal i suchými stvoly vysokých kopřiv. V poslední době na mě na okraji lesa občas čekají zapomenuté srolované válce sena, které už je svrchu třeba vlhké, ale uvnitř ještě suché.
O tom, že vzduch umí izolovat úplně nejlíp, není třeba pochybovat. Dnes už většina kamarádů a hlavně kamarádek spí na čím dál lehčích samonafukovacích podložkách. Pro některé důsledné zastánce odlehčování jsou pořád ještě trošku těžší. A abych přidal ještě jednu nevýhodu, jsou také choulostivější; hned vedle příjemně sálajícího ohně si na ně nelehneš. Byl to opět Bidlo, kdo se rozhodl porovnat různé druhy podložek opravdu vědecky. Zul si na dvoře boty a stoupl si každou nohou na jinou podložku. Cekal, která noha ho začne dřív zábst. Uplynulo čtvrt hodiny a ani jedna ani druhá noha ho pořád ještě nezábla. Potom Bidla jeho žena odvolala k večeři. Pokus už nezopakoval, a tak dodnes nevíme…
